14. března 2015

Solitaire - Recenze

Autor: Alice Oseman
Originál: Solitaire
Rok vydání: 2014
Počet stran: 336
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Pokud by vás to napadlo, tak tohle není žádná love story. Jmenuju se Tori Springová. Ráda spím a ráda bloguju. Minulý rok – před tím vším, co se stalo s Charliem a předtím, než jsem se musela vypořádat s maturitou a přihláškou na vysokou a faktem, že jednoho dne opravdu budu muset začít s lidmi mluvit – jsem měla kamarády. Všechno bylo úplně jinak, řekla bych, ale to teď skončilo. Teď je tady Solitaire. A Michael Holden. Vím, o co se Solitaire pokouší a Michael Holden je mi ukradenej. Fakt jo. Solitaire je výborný debut devatenáctileté Alice Osemanové, ideální pro všechny, kteří se nadchli pro příběhy Johna Greena či Rainbow Rowellové. Její hlavní hrdinka Tori je cynická až do morku kostí a autentická středoškolačka stejně jako její autorka.
Můj názor: S hlavní hrdinkou Tori neboli Victorií jsem se sžila ve spousty věcech, rády blogujeme, rády se díváme na filmy, rády spíme. Tori nenávidí školu, literaturu, disneyho, hudbu a především lidi, já také poznávám falešnost lidí. Přestávám věřit, ovšem bez hudby bych to nebyla já. Tori má dva mladší bratry, patnáctiletého Charlieho a sedmiletého Olivera. Na školu přestoupí Lucas, Toriin bývalý nejlepší kamarád z dětství, současně se o Tori začne zajímat rychlobruslař Michael. Michael se s Tori skamarádí, a Tori se tak začne víc přijímat mezi své vrstevníky. Mezitím se objeví blog Solitaire, a na něm se začnou objevovat vzkazy, srazy apod. (Toto mi místy připomínalo knihu Game). Solitaire je Toriina oblíbená karetní hra, a tak má Tori pocit že tento blog, tato skupina promlouvá přímo k ní. V průběhu knihy se zároveň seznámíme s tím co se stalo Charliemu, jak to je s jeho „kamarádem“ Nickem a proč se vlastně to všechno s Solitairem stalo. Konec jsem nečekala, vlastně mě vůbec nenapadlo čím by to autorka mohla zakončit, a poradila si s tím vcelku dobře.
Po knížce jsem šáhla, když jsem si při teplotě potřebovala odpočinout, ale zároveň jsem chtěla číst. Nepřišla mi na přemýšlení nějak moc složitá, styl psaní se mi moc líbil, avšak Johna Greena mi to moc nepřipomínalo (Rainbow Rowellovou posoudit zatím nemůžu), styl psaní mi byl nejspíš blízký kvůli věku autorky, a proto bych také lidem od 13 do 20 let bych knihu doporučila. Kniha měla fajn příběh, a potěšila mě, ale nevím zda bych po ní sáhla znovu.
Hodnocení: 
Obálka:



Sdílejte:
Email This Share to Facebook Share on Google Plus Share to Twitter Pin This Share on Tumblr

Štítky článku:
,

0 komentářů:

Okomentovat